Větévky mladých stromků chví se,
zabaleny v sněhobílé síti,
vpředu křišťálové plošky tkví se,
v hávu zimního kvítí.

U nohou mi v sněhu leží,
z chladné vlny utkaná,
své tajemství mi tiše svěří,
mlha,
plachou zvěří čechraná.

Též zvučný šum rád mne svádí,
svým umem vodu vést,
z hor přes balvany a oblázky,
rodným krajem,
až k dálným mořím život snést.

Za potokem v zasněžené mezi,
mlčenlivé vločky zlatem svítí,
ach, ano jaro přijde brzy,
však běda!
ještě musí trpělivé býti.

Od smrkového portálu já vidím,
ten širý zemský světakraj,
z každého pohledu věru cítím,
že jen pod sluncem,
leží pravý ráj.